V praxi se často vyskytuje otázka, zda nemovitost nabytá za trvání manželství patří do společného jmění manželů, či nikoli, když zde sice není žádný důvod pro uplatnění zákonné výluky (např. darování) ani nedošlo k modifikování rozsahu SJM smlouvou ve formě notářského zápisu či rozhodnutím soudu, ale přesto účastníkem smlouvy o převodu nemovitosti byl pouze jeden z manželů a pouze tento z manželů byl následně jako vlastník zapsán do katastru nemovitostí.
Judikatura Nejvyššího soudu k této otázce je již poměrně ustálená a u nemovitostí se i za působnosti nového občanského zákoníku musí nabývací tituly posuzovat podle okamžiku jejich vzniku.
Dle odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 47/2011 ze dne 25. září 2012:
“Podstata věci je v tomto: Dovolatel za trvání manželství, avšak v době, kdy účastníci již spolu nežili, nabyl do vlastnictví nemovitost a v katastru nemovitostí byl evidován jako její výlučný vlastník. Soudy však dospěly k závěru, že tu nebyl dán žádný z případů tzv. zákonné výluky ze společného jmění manželů – dále „SJM“ (§ 143 odst. 1 obč. zák.), a nemovitost je proto součástí společného jmění; proto ji zahrnuly do vypořádání. Dovolatel má za to, že takovému postupu bránila skutečnost, že jako vlastník byl v katastru nemovitostí evidován jen on; protože se žalobkyně podle jeho tvrzení o nabytí nemovitostí nijak nezasloužila, bylo zahrnutí nemovitosti do SJM též v rozporu s dobrými mravy.
Dovolací soud nemá pochybnost o tom, že je-li účastníkem smlouvy o převodu nemovitosti jen jeden z manželů, bude do katastru nemovitosti zapsán vkladem on sám. Druhý manžel, i když nebyl účastníkem kupní smlouvy, se stane bezpodílovým spoluvlastníkem nabyté nemovitosti, nebyl-li mezi manžely modifikován rozsah společného jmění smlouvou (§ 143a obč. zák.) nebo rozhodnutím soudu (§ 148 odst. 1 a 2 obč. zák.) či nebyly-li dány jiné důvody pro uplatnění tzv. zákonné výluky ve smyslu § 143 odst. 1 obč. zák. (srov. též Dvořák, J., Spáčil, J.: Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer 2011, s. 76 a násl.). To znamená, že takto nabytá věc je ve SJM. Tento závěr je v souladu se zásadou, že v případě rozporu mezi právním stavem evidovaným v katastru nemovitostí a stavem skutečným musí soud vycházet ze skutečného stavu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009). Vyplývá též z výslovného znění § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák., podle kterého je v SJM majetek „nabytý některým z manželů nebo jimi oběma“. Tento závěr je i v souladu s konstantní soudní praxí.
Lze též poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010, sp. zn. 22 Cdo 506/2008, ve kterém se uvádí: „Obecně totiž není vyloučeno, aby naléhavý právní zájem na určovací žalobě v průběhu řízení pominul, popř. aby teprve nastal. Podle názoru dovolacího soudu lze za trvání SJM připustit existenci naléhavého právního zájmu na určení, že určitá věc náleží do SJM – účastníků, zvláště jde-li o nemovitost, která je evidována v katastru nemovitosti… Dovolací soud však má za to, že v případě neshody mezi manžely o tom, zda určitá věc patří či nepatří do SJM, není bez významu, zda taková sporná otázka nemůže být již řešena jako předběžná v rámci řízení o vypořádání SJM, jestliže již (k dané věci) zaniklo. V řízení o vypořádání SJM soud nejprve řeší jako předběžnou otázku, zda majetkové hodnoty, které účastníci učinili předmětem řízení, skutečně do jejich SJM patří, a jestliže na ni kladně odpoví, přikáže je některému z účastníků (popř. oběma do podílového spoluvlastnictví) a rozhodne o finančním plnění (náhradě) za takové přikázání. Jestliže je odpověď záporná, žalobu v tomto rozsahu zamítne. Z uvedeného je zřejmé, že otázka společného vlastnictví k určité věci je v rámci řízení o vypořádání SJM otázkou předběžnou pro vlastní vypořádání“.
Dovolatelovo tvrzení, že smlouva, kterou nabyl spornou nemovitost do vlastnictví, je platná, tak nejen že nevyvrací, ale podporuje závěry, ke kterým soudy dospěly; platnost a účinnost této smlouvy je totiž předpokladem pro zařazení nemovitosti do SJM.”
Domníváme se, že citované usnesení Nejvyššího soudu na výše nastíněnou otázku srozumitelně odpovídá