NĚCO MÁLO K OCHRANĚ PROTI NEKALÉ SOUTĚŽI V REKLAMĚ
Hlavní podstatou práva obrany proti nekalé soutěži, které již historicky vznikalo v rámci soukromého práva, je na rozdíl od práva na ochranu hospodářské soutěže konstrukce ochrany především soukromých zájmů proti nepatřičným jednáním ve vztazích mezi soutěžiteli, která jsou v rozporu se zásadou slušnosti či dobrých mravů proti podnikatelské činnosti a obchodování. Zákaz nekolosoutěžního jednání pak postihuje svými účinky jen přímé aktéry takového jednání a zpravidla nemá širší dosah.
Pokud určité jednání naplňuje všechny znaky nekalé šoutěže, je protiprávním a tudíž zakázaným jednáním se všemi důsledky, které z toho pro jednající vyplývají.
Jako nekalou soutěž ale nelze kvalifikovat každé soutěžní jednání, třebaže může být soutěžiteli nepříjemné a způsobovat mu újmu. Výčet zvláštních skutkových podstat nemůže být v žádném zákoně natolik vyčerpávající, aby pokryl veškeré varianty nekalosoutěžkalosoutel veškhospodářské a obchodní činnosti soutěžitelů. Z toho důvodu existuje jedno ustanovení zcela obecné povahy, jehož aplikace přijde v úvahu vždy, neexistuje-li v rámci platné právní úpravy určitá zvláštní, výslovně vytčená skutková podstata nekalé soutěže. Nicméně specifické skutkové podstaty, sloužící jako příklad soutěžních jednání, musí vždy obsahovat všechny základní znaky, které stanoví generální klauzule pro posouzení určitého jednání jako nekalosoutěžního.
Obecný výklad generální klauzule, uvedený v ustanovení § 2976 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, reprobující jednání nekalé soutěže, se soustřeďuje na tři základní podmínky, které musí být součastně splněny, aby dané jednání bylo kvalifikované jako nekalá soutěž:
Jednání, které vykazuje všechny uvedené tři znaky nekalousoutěžního jednání, nepostačuje k tomu, aby se poškozenému dostalo ochrany a aby náležitě, v rozporu se zákonem jednající rušitel byl odpovídajícím způsobem postižen. K tomu je zapotřebí podstatného dovětku v závěru uvedeného odstavce, že nekalá soutěž se zakazuje.
Následně jsou v ustanovení § 2976 odst. 2, občanského zákoníku v platném znění jako příklad uvedeny některé skutkové podstaty jednání zakládajících nekalou soutěž a to:
Výčet je demonstrativní a ustanovení § 2977 a násl. občanského zákoníku, která je blíže upravují, nemají ke generální klauzuli poměr legis specialis, nýbrž jsou pouze jejím upřesněním a rozvedením pro některá zvláště typická jednání. Tyto skutkové podstaty můžeme v podstatě rozdělit do tří skupin příbuzných jednání, z nichž první se týká záměny svýrobky či službami jiného soutěžitele, druhá nesprávných údajů o vlastnostech výrobků či služeb a třetí nesprávných údajů při provozu podniku, které by mohly poškodit jeho dobrou pověst
Čtvrtá skupina nedovolených jednání je spíš trestněprávní. V podstatě nová je skutková podstata ohrožování zdraví a životního prostředí jako nekalosoutěžního jednání.
Z nepojmenovaných a v zahraničahběžně reprobovaných jednání lze uvést jako příklad:
V souvislosti s ochranou proti nekalé soutěži mají dotčené osoby k dispozici soustavu právních nároků, které mohou uplatňovat, a podle zákona jde o žaloby dané povahou porušeného práva. Nároky, které lze v souvislosti s nekalou soutěží uplatňovat, jsou majetkové i nemajetkové povahy. Základními žalobními nároky jsou požadavky, aby se rušitel zdržel protiprávního jednání a odstranil závadní stav a uplatňují se žalobou podle ustanovení § 80 písm. b) občanské soudního řádu č. 99/1963 v platném znění. Zdržovací nároky mají preventivní povahu, protože směrují proti pokračování v nekalosoutěžním jednání jako např. uveřejňování nevhodné reklamy v novinách a časopisech. Nelze je ale požadovat tehdy, když rušitel se již reprobovaného jednání nedopouští a jeho opakování v budoucnu nehrozí. Dále pak zákon přiznává nárok na odstranění závadného stavu, který směme závadného stavu, který , který sodstranění zdroje účinků, které již nastaly jako např. odvolání nepravdivých a zlehčujících tvrzení zaslaných zákazníkům soutěžitele. Dále je možné požadovat nárok na náhradu škody, nárok na přiměřené zadostiučinění, které může být poskytnuto i v penězích, a nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Nárok na přiměřené zadostiučinění je nárokem na plnění za újmu nemateriální povahy. V tomto případě jde o nárok objektivní, který není vázán na naplnění jakýchkoli subjektivních podmínek. Důležité je, že jeho uplatněním nelze nahradit nárok na náhradu škody.
Jako ochranu v širším slova smyslu by bylo možné označit ochranu proti nekalé soutěži obsaženou ve zvláštních zákonech. Například, tiskový zákon č. 46/2000 Sb., v platném znění reguluje ve vztahu k nekalé soutěži odpovědnost za obsah reklamy. Zákon o ochraně spotřebitele č. 634/1992 Sb., v platném znění upravuje již výše zmíněnou problematiku tzv. nekalých obchodních praktik. Výjimkou je ale zákon o regulaci reklamy č. 40/1995 Sb., v platném znění, který sice má širší věcnou působnost než uvedené zvláštní zákony, ovšem dotýká se nekalosoutěžního jednání souvisejícího pouze s reklamou, ne však přímo skutkových podstat nekalé soutěžuteé sout podstat nekalpředpisy jsou veřejnoprávního charakteru a užití jejich ochrany může být pro postiženou osobu nekalosoutěžním jednáním v mnoha směrech výhodné. Může se totiž stát, že újma způsobená soukromé osobě nedosahuje takového významu, aby se poškozená osoba rozhodla podat soukromoprávní žalobu z nekalé soutěže a tak by mnohá protiprávní jednání mohla zůstat bez příslušného postihu. Z tohoto důvodu mají v oblastech nekalé soutěže správní orgány povinnost ze své úřední povinnosti zjednávat nápravu v každém zjištěném případě poručení takové veřejnoprávní normy. Nicméně jak P. Hajn (Hajn, P., Veřejnoprávní a soukromoprávní regulace reklamy. Časopis pro právní vědu a praxi 1998, č. 1, s. 8.) v této souvislosti upozorňuje, správní orgány nejsou často kapacitně schopny a mnohdy ani ochotny tyto své povinnosti plnit což je důsledkem, že sankce správních orgánů se neuplatňují ani zdaleka ve všech případech, kdy by se podle znění zákona měli. Nicméně další výhodou veřejnoprávní ochrany je také skutečnost, že kontrola a postihování protiprávního jednání uskutečňována v režimu veřejného práva bývá v podstatě rychlejší ve srovnání se soukromoprávními spory, což je dáno zejména zákonnými lhůtami. Samozřejmějmezřěezřezřevnání neboť osoba poškozená nekalosoutěžním jednáním ztrácí možnost vést spor a touto cestou dosáhnout patřičné míry uspokojení hmotné či nehmotné újmy.
Velice často se ale stává, že dochází k paralelnímu sankčnímu postihu cestou veřejnoprávní a soukromoprávní ochrany proti nekalé soutěži. V oblasti soukromoprávní může žalovat spotřebitel či soutěžitel a v oblasti veřejnoprávní může správní řízení iniciovat příslušný správní orgán a udělit například pokutu či nařídit stažení příslušné reklamy. K uplatňování veřejnoprávních předpisů dochází tedy v rámci správního řízení, které může být zahájeno správním orgánem ex offo neboli z úřední povinnosti na základě žádosti podané místně a věcně příslušnému správnímu orgánu dle ustanovení § 44 správního řádu. Správní řízení je podle ustanovení § 9 zákona č. 500/2004, správního řádu „postup správního orgánu, jehož účelem je vydání rozhodnutí, jímž se v určité věci zakládají, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby, nebo jímž se v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnost má nebo nemá“.
V oblasti reklamy jsou velice časté vzájemné dohody mezi soutěžiteli o tom, že budou produkovat a šířit nekalosoutěžní reklamy a vzájemně se za ně nebudou žalovat, což je velký důvod k tomu, aby na regulaci reklamy měl zájem právě stát. Také ne každý spotřebitel dotčený nekalosoutěžní reklamou pozná, co jej vlastně poškozuje a častokrát se taky na soud nebude obracet právěrávdůvodů časových a finančních. Přímo v nekalosoutěžním jednání není nutné, aby rušitel jednal v rámci své podnikatelské činnosti, rozhodující tady je účast v hospodářské soutěži, kdy se mohou střetávat i nepodnikající subjekty. Právo nekalé soutěže se tak vztahuje i na soutěž v oblasti neziskového sektoru, jako nadace a nadační fondy. Na druhé straně u reklamy se jednoznačně jedná o podporu podnikatelské činnosti podle ustanovení § 1 odst. 2 zákona o regulaci reklamy.
Nicméně, občanský zákoník jako soukromoprávní předpis a zákon o regulaci reklamy jako veřejnoprávní předpis mohou být aplikovány souběžně no i nezávisle na sobě. Uvedené předpisy sice dopadají na totéž jednání, ale evidentně chrání jiný zájem, což potvrzuje svým rozhodnutím i Nejvyšší soud ČR: „Následkem protiprávního jednání v případě deliktů podle § 2 a § 2a zákona o regulaci reklamy může být pouze porucha či ohrožení objektu jako znaku skutkové podstaty těchto deliktů; poněvadž zájmy chráněnými tímto zákonem nejsou zájmy a vztahy hospodářské soutěže, nýbrž ochrana adresátů reklamy, pak při úvaze o výši trestu, pokud jde o kritérium následku protiprávního jednání, správní orgán ukládající trest za správní delikty nepochybí, jestliže kdopadům tohoto jednání na trh skonkrétními produkty a na postavení soutěžitelů nepřihlíží“ (Rozhodnutí Nejvyššího Správního Soudu ČR, sp. zn. EJ 209/2007).