Jak přiléhavě popsal nález Ústavního soudu III. ÚS 1017/15 ze dne 5. 9.2017, https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_na... naplnění práva podat trestní oznámení, které v obecné rovině jinak není nikomu upíráno, musí být korigováno kautelou odpovědnosti za jednání, které nebere, ať už konáním či nekonáním, přiměřené ohledy na ústavně garantovaná práva ostatních členů společnosti. srov. ustanovení § 2900 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
I kdyby oznamovatel své podezření opravdu měl (a netvrdil to jen ve snaze vyvinout nátlak) a nesnažil se civilněprávní cestou domoci kompenzace, přestože k tomu jen on sám může mít potřebné důkazy, a namísto toho by podal trestní oznámení (z nedostatku jiného než ohrožujícího jednání žalobce patrně jen pro pokus trestného činu), šlo by o zneužití práva jinak zaručeného, a takové zneužití institutu trestního oznámení je stejně protiprávní jako jakékoliv jiné zneužití subjektivních práv a jeho tolerování je porušením čl. 4 LZPS, neboť umožňuje narušovat podstatu základních práv a svobod poškozených osob.
Z judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 31. 8. 2010 sp. zn. 25 Cdo 297/2009, rozsudek velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2007 sp. zn. 7 Tdo 1577/2006) vyplývá, že v případech podání nepravdivých trestních oznámení, v nichž oznamovatel nebyl odsouzen pro křivé obvinění, připadá v úvahu jeho občanskoprávní odpovědnost za vzniklou újmu, a to dokonce i v případech, kdy nařčená osoba byla nedůvodně obviněna nebo obžalována, a újma na jejích právech tak vznikla především nesprávným postupem orgánů státu. Tím spíše (a maiori ad minus) je pak dle Ústavního soudu nezbytné, aby taková možnost existovala v případech osob, vůči kterým ani nebylo obvinění vzneseno. V právním státě založeném na respektu k základním právům a svobodám (srov. čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 1 Listiny) je zásadně nepřípustný stav, v němž je jednotlivec nucen strpět újmu na svých ústavních právech v důsledku nějakého protiprávního jednání soukromé osoby a orgánu veřejné moci, aniž by neměl zároveň právo na náhradu takovéto újmy podle míry jejich podílu na vzniklé škodě. To dle Ústavního soudu rovněž vyplývá z textu a účelu čl. 36 odst. 3 Listiny.